GENERÁL ALOIS LIŠKA OPĚT ROZDÁVÁ MEDAILE

generál Liška http://www.csol-mb.net/

Mnohým jméno Alois Liška nic neříká, některým pomůže titul generál k tomu, aby si vybavili maloskalského rodáka a hrdinu obou světových válek. Ostatní si zřejmě řeknou, proč o něm mám něco vědět? Zvláště těm, kteří nejsou na Gymnáziu dlouho, totiž v paměti neutkvěly návrhy na přejmenování školy na Gymnázium generála Lišky. Až nyní tedy, při každoročním udílení cen generála Lišky za vzornou reprezentaci školy, si asi mnozí položili otázku, kdo to vlastně vůbec byl? Nejen proto, abychom této otázce předešli, stojí za to, si tohoto člověka v následujících řádcích připomenout.


Malý Alois se narodil 20. listopadu 1895 v Záborčí u Malé skály do rodiny chalupníka, člena obecního zastupitelstva, velitele dobrovolných hasičů, kronikáře a písmáka Josefa Lišky a jeho ženy Anny. Jeho dětství probíhalo asi takto, věčně blbnul s pěti sourozenci (Pepou, Aničkou – všimněte si té podobnosti se jmény rodičů, Martou, Maruškou a Anežkou) a aby měl, jak se říká, co do huby strčit, musel v létě pracovat na chudých políčcích a v zimě brousit granáty. Když trošičku povyrostl, mazal do dvoutřídky ve Voděradech. Učitelé si ho tam nemohli vynachválit a jeden z nich, Finke, se pak přimlouval, aby jedenáctiletého Aloise šoupli už rovnou do císařské královské reálky v Turnově (dnešní Gymnázium!). Takže na měšťance v Turnově se ani nestihl ohřát. V té době to byl jistě mladík obdivuhodné fyzické kondice, které pomohla, jak každodenní cesta do školy po svých, tak pravidelné cvičení v Sokole.


Roku 1914 maturoval - zrovna když v Sarajevu zastřelili Ferdinanda! Takže na rozdíl od většiny maturantů neposílal přihlášky na vysokou školu, ale doslova s maturitním vysvědčením v ruce narukoval do 1. světové války. Těžko říct, jestli byl rád, že se ,,vejšce“ vyhnul. Pro úplnou přesnost, je však nutno podotknout, že ještě před odvodem pracoval na železniční stanici Třemešná u Dvora Králové nad Labem. Pak ho vycvičili v Innsbrucku v 10. zeměbraneckému pluku a šup s ním na frontu (psal se 18. červen 1916 a byl v pozici zástupce velitele čety!). Alois ale využil první příležitosti k tomu, aby přeběhl do ruského zajetí. V lednu 1917 se ale rozhodl opustit ,,bezpečí“ zajateckého tábora Berezovka a vstoupil do legií, aby mohl bojovat za samostatnost Československa a být na sebe patřičně hrdý.


Na počátku roku 1919 složil Alois zkoušku na důstojníka dělostřelectva a 1. dubna 1920 byl povýšen na poručíka. Téhož roku i na nadporučíka! Ve Vladivostoku se stal správcem dělostřeleckých likvidačních skladů a ještě stihl na Vánoce přivézt rodině dárky. Rodiče by se měli chytnout za nos, za to, jak jejich malého Lojzíčka tehdy podceňovali. Lodní transport ho vyvrhl roku 1920 nedaleko rodné země. Natěšený a zážitků plný Alois se tu ale dozvídá smutnou zprávu o smrti své maminky. 1. prosince byl ale přidělen k lehkému dělostřeleckému pluku v Jičíně, což mu snad alespoň trochu zlepšilo náladu. A přispěla k tomu ještě jedna událost.


Překulil se rok, Liška se rozloučil se svobodou a na jaře si vyměnil své ,,ano“ s jakousi Annou Jírovou z Roudného. Přestěhovali se do Staré Boleslavi, takže zůstal pro blaho všech na domácí půdě. Rok nato se Liškovým narodila dcera Vlasta, v roce 1926 pak syn Jaroslav. V témže roce Alois Liška úspěšně zakončuje kurs pro velitele oddílů. Když nahlédneme do jeho klasifikace, píše se tam: "Velmi pilný a snaživý. Úsudku správného. Vždy dobře připraven. Pracuje se zájmem. Jeden z lepších důstojníků dělostřelectva." Teprve potom se, rozhodl pro vysokou školu válečnou v Praze. Bylo mu už něco přes třicet, takže žádný stres, když se vám to letos nepovede, milí maturanti! Ve Staré Boleslavi se opět zapojil do Sokola a stal se dokonce jeho starostou. Od října 1934 je Liška velitelem 51. dělostřeleckého pluku ve Staré Boleslavi a s řadou přestávek tu vydrží celých 19 let. Rok předtím náš hrdina stál dokonce čestnou stráž u rakve se zesnulým prezidentem Masarykem, svým obrovským vzorem, což byl pro něj jistě velmi emotivní zážitek.


Přetočme ale kalendář dopředu. V letech 1936 - 1938 absolvuje kurzy pro vyšší velitele, po kterých má být povýšen na generála. Hodnost už ale neobdržel, protože se do toho zase zamotali Němci, a tak opět opouští vlast, aby jí znovu pomohl vybojovat svobodu a demokracii. Roku 1939 velí opět 51. dělostřeleckému pluku ve starých kasárnách v Brandýse. Na počátku okupace se Alois zapojuje do ilegálního hnutí později označovaného jako obrana národa, což jeho srdce nepochybně potěšilo, zvlášť když mu řekli: ,,Teď už můžeš velet celé oblasti od Prahy na sever!“ Tyhle všechny jeho životní úspěchy, se ale dají z jeho povahy předpokládat, co už ale málokdo ví, je, že to dotáhl i na ředitele autoškoly v hlavním městě. Že by to do něj jeden neřekl!


Přišel 6. únor roku 1940, den jemu osudný. Nebojte se, náš hrdina ještě neumírá, ale jde po něm gestapo, což ale také není nic příjemného. Pořád se s tím ale dá něco dělat a to by ale nebyl Liška, kdyby stál jen tak s rukama v kapsách a neupláchl i s několika vojáky na Slovensko. Vyhnul se tak nechvalnému osudu ostatních spolubojovníků, jako byli Píka, Klapálek, Brixi nebo Jebavý. Jedno mínus to ale stejně mělo - do své vlasti se už nesměl vrátit. Liška samozřejmě nebyl bezcitný a odloučení od rodiny nesl velmi těžce. Najednou ztratil nad svými dvěma výrostky a manželkou kontrolu. A toho také nacisté využili a na jeho rodině se mu krutě mstili.


V Maďarsku pak byl přecijenom na měsíc zadržen. Ne však na dlouho, na konci března už uprchlíci dorazili do Bělehradu pak do Ankary a Bejrútu. Nalodili se na cestu do Tripolisu a Alexandrie a v půlce dubna dorazili do Francie. Příjemná dovolená. V Adge byl Liška jmenován velitelem 1. čsl. dělostřeleckého pluku a teď už se pro něj zdá být všechno v pořádku.
Francie ale zanedlouho kapitulovala a Liška svůj pluk musel přesunout přes Giblartar do Anglie. Tady se musel vypořádat se skupinou tzv. "Španěláků", kteří odmítli bojovat, a řešit nadpočet důstojníků v brigádě. 5. listopadu 1942 mu anglický král Jiří VI. udělil záslužný řád C.B.E. (Comander of British Empire) a pak se už jednoduše stal velitelem 1. čsl. tankové brigády . Vlastně tak jednoduché to zase nebylo, musel čekat na smrt předchozích generálů. 25. července si ho zavolal pak prezident Dr. Edvard Beneš, a co se nestalo! Povýšil ho na brigádního generála. Toť k jeho úspěchům a jdeme dál.


Naši vojáci si u obyvatel Británie získali velikou oblibu, takže i s ostatní brigádou se přišel Edvard Beneš rozloučit, než byla přesunuta do Francie s rozkazem obléhat Dunkerque, který se našim vojákům ale vůbec nezamlouval, protože chtěli postupovat spíše k našim hranicím a osvobodit vlast. No co se dalo dělat, alespoň že od kanadských jednotek převzal Liška velení nad městem, kde bylo na 13 000 všem tak protivných Němců. Byl jmenován 44. operačním velitelem spojeneckých branných sil, přímým představitelem generálního štábu a zároveň nejvyšší správní instancí, proti jejímuž rozhodnutí se nedalo odvolat.

štítek s názvem ulice http://www.mzv.cz/

A jak Liška oslavil 28. říjen? Jednoduše útokem na město, při němž 200 Němců padlo a na 370 se jich vzdalo. Hurá! Liška chtěl ale svou brigádu uvolnit (k dalším bojům), ale alespoň v naší rodné zemi. Nic naplat, ale musel se spokojit s vysláním pouze symbolického oddílu 144 mužů a podplukovníka Sítka, který tedy v Chebu 1. května vztyčil československou vlajku. Vlajka plápolá ve větru, a když už konečně padl Berlín, dostal velitel Němců, fanatický Frisius, od polního maršála Montgomeriho výzvu k bezpodmínečné kapitulaci. 8. května ji předal do rukou generála Lišky a ten se zaradoval, že má obléhání Dunkerque konečně z krku! Pro vyčištění města pak použil generál francouzské a britské jednotky, aby se naše brigáda mohla rychle připravit na cestu domů.


Liškův život byl jednoduše plný zisků a ztrát, které pak doplnilo to, že na pochodu smrti byli zastřeleni jeho syn Jaroslav a bratr Josef. Naštěstí manželka i dcera Vlasta koncentrační tábor přežily. Politický vliv, který teď přicházel pro změnu z východu, přivedl Aloise na VŠ vojenskou a zprostil ho funkce velitele. Jak rychle zjistil, doma opět zůstat nemůže, takže se na poslední chvíli rozhodl utéct z lázní Houštka přes západní Německo zpět do Anglie. Už potřetí tu nechal, bohužel už značně prořídlou rodinu, se kterou se mohl vidět až v roce 1969. Usadil se tedy v Londýně a působil jako ředitel jazykové školy na Oxford Street. Aby mu válka nechyběla, stal se předsedou Československé obce legionářské a připomínal zásluhy naší republiky v 2. světové válce. Zajímal se o osudy svých vojáků, psal články do krajanského tisku a to až do ,,plnovousového“ věku 80 ti let.


7. únor 1977 ho už ale zbavil všech starostí. Jeho pohřeb se všemi vojenskými poctami se konal v Londýně. Popel nositele vysokých britských, amerických i československých vyznamenání jeho dcera Vlasta převezla do Čech a uložila na staroboleslavském urnovém poli. Dalo by se říci, že jeho duše ale neměla úplného klidu ještě dalších třináct let. Až potom mu totiž Václav Havel navrátil jeho generálskou hodnost a občanskou čest a také čestné občanství města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav. Komunisté mu po roce 1948 odebrali čestné občanství Turnova a i to mu bylo rozhodnutím zastupitelstva vráceno. Začátkem 90. let pak rota Nazdar založila památník u jeho rodného domu. Doufejme tedy, že nyní už generálova duše může v klidu sledovat své potomky.


A jak vypadají vzpomínkové akce na našeho generála po tolika letech? Tak kupříkladu v Dunkerque se celé čtyři dny slavilo 65. výročí osvobození města a 70. výročí operace Dynamo. Vnuk generála Lišky odhalil destičku s názvem ulice, pojmenované po dědovi, která dnes ve městě visí. Abychom ale Lišku tolik neupřednostňovali před ostatními, další dvě ulice jsou nazývány po francouzském důstojníkovi a odbojáři Jeanu Becaertovi a veliteli Dynama – admirálu siru Bertramu Ramsayovi. Liška už sice neměl to štěstí a nemohl se tam dostavit, ale pětice českých veteránů dostala z rukou pana starosty čestnou medaili města. Liberec, zastoupen primátorem Jiřím Kittnerem, podepsal partnerskou smlouvu s Dunkerque, které zastupoval jeho starosta Michel Delebarre. Pamětní deska ve Wormboutu, což bylo generálovo velitelské místo a 9. 5. 1945 tu obdržel od admirála Frisiuse německou kapitulaci, byla zasypána kyticemi. Podobné pietní akty se ale konají i v jeho rodném městě.
Nezáleží ale přeci na místě, vzpomenout na tuhle neobyčejnou osobnost našeho regionu se dá kdekoli, důležité je, aby to ale lidé nedělali z principu nebo z povinnosti, nýbrž proto, že chtějí a myslí si, že tenhle člověk si poctu zaslouží.


                                                                                                                               Lucie Lišková


Použité zdroje:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Liška


http://csol-mb.net/armadni-general-alois-liska-id239.html


http://www.rotanazdar.cz/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id=82&Itemid=136&lang=cs